Eva Kmentová

Eva Kmentová náleží k předním českým sochařkám. Již od dob studií se věnuje tématu figury. První větší realizace zkoumají možnosti tvarování lidského těla, účinky gest. Společně se svým manželem Olbramem Zoubkem tvoří v ateliéru na Židovských pecích na Žižkově.

Šedesátá léta znamenají zlom. Pořizuje si vlastní ateliér a začíná odhalovat kouzlo samotného materiálu – ať už to byla sádra, beton nebo pískovec. Zpod rukou se rodí svébytné, abstraktní tvary, které hledají harmonickou existenci s okolním prostorem. Vznikají nejslavnější půvabné práce Evy Kmentové – sochy z otisků lidského těla - sochy Rtů, Pupíku, Dlaní, Stop nohou nebo Prstů. Na rok 1968 reaguje reliéfem prostřílených Rukou otočených dlaněmi k divákovi.

V roce 1972 si začíná upravovat nový ateliér v barokní stodole na Smíchově. V druhé polovině sedmdesátých let, kdy se začínají projevovat zdravotní obtíže, se jejím předním tvůrčím materiálem stává papír, který může mačkat, vrstvit a tvarovat do křehkých skulptur či vytvářet koláže. Též intenzivně kreslí.

Svoji inspiraci vždy čerpala z intenzivního prožitku bytí, z drobných detailů, doteků…

Narozena 6. ledna 1928 v Praze

1943–1946 navštěvovala Ústřední školu bytového průmyslu v Praze na Žižkově, obor řezbářství, kde učil její otec

1946–1951 studovala na pražské VŠUP v ateliéru profesora Josefa Wagnera. Jejími spolužáky byli Vladimír a Věra Janouškovi, Čestmír Kafka, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr, Zdeněk Šimek, Vladimír Preclík, Zdena Fibichová, Olbram Zoubek

1952 se provdala za Olbrama Zoubka

1958 se stala členkou skupiny Trasa

1963 v říjnu poprvé samostatně vystavovala v Alšově síni Umělecké besedy v Praze

1976 obdržela Cenu Jiřího Koláře

Zemřela 8. dubna 1980 v Praze

Hledám se –

Na starých fotografiích

a v hebké srsti zvířat,

ve vůni sněhu a trávy, znovu rostoucí,

zbytky dopisů – melodie –

párek s hořčicí a skleněnka,

v běhu z kopce dolů

a v povrchu oblázků

hledám se – tam někde musím být.

(Eva Kmentová, po roce 1970)